Buďme jako normální lidi

Poslední dobou se nějak nic neděje. Stíháme jen pracovat a spát. Teda alespoň já. Jak to má Jirka to nevim vzhledem k tomu, že se spolu nestíháme ani bavit. Včera večer jsem si s hrůzou uvědomila, že jestli chci stihnout opravit výkresy do začátku schůzky s investorem, bylo by dobré vstát nejpozději ve 4 ráno, stihnout poslední rozjezd a být v práci 5:07 a tím pádem stihnout všechny ty neuvěřitelně nestihnutelné úkoly. S mým plánem jsem seznámila Jirku. Byl nadšen pravidelně si nastavuje budík na 3-4 hodiny ráno s tím, že musí být nutně v práci brzo a pravidelně ho típá aniž by o tom věděl a znova usíná. Ráno tedy zazvonil ve 4 budík a já s jasnou vizí jak to dopadne jsem budila Jirku jakože teda jdeme do té práce jak jsme si řekli. Vzhledem k tomu, že mi večer před tím slíbil, že jo, nemohl mě poslat do háje hned. Chvíli hrál probuzeného a pak se slušně unaveně zeptal jestli bychom nemohli jít do práce jako normální lidi. Rezignovala jsem. Nastavili jsme budík na pět hodin a užili si hoďku spánku nvíc. O půl šesté jsme jako normální lidi vyšli do práce. Stihli jsme krásně všechny autobusy a i když s remcáním, dorazili jsme akorát abych stihla co jsem chtěla a připadala si jako normální, běžný pracující občan ČR. A díky tomu teď sedím v kanclu, od konce mé pracovní doby uběhly už asi 3 hodiny, piju energiťák do, do ktrého pravděpodobně někdo už ve výrobě nalil minimálně decku vodky a snažím se zkoordinovat práci se školou a vytočilo mě to tak, že kašlu na obojí. Dokonce mě to točí víc než včera paní na hlavním nádraží, která mě vyprudila natolik, že jsem poprvé v životě byla opravdu hodně drzá na nějákého nádražáka. Kdyby alespoň neměla nehty třpytivější než diamant z reklamy na Kalgonit!!!!! Dneska mě jen těší fakt, že mám nový diář, luxusní kalkulačku a doma máme malý mrazák a abych mu ulehčila budou k večeři extrémě levné hranolky z Tesca.


No a ještě si neodpustím vrátit se k víkendu. Povedlo se mi totiž vyhecovat se natolik, že jsem autem uplně sama dojela z Brna až domů a zpátky, přičemž se mi podařilo předjet jedno auto s vozíkem, zaparkovat do řady vozidel, dojet od domu ke kauflandu, bezpečně zajet a vyjet z benzinky a při tom všem nebourat. Doufám, že moje řidičské umění se bude i nadále rozvíjet v tomto duchu. Taky jsem o víkendu stihla absolovat velice příjemnou mamčinu narozeninovou svačinu v jejímž rámci jsem si stihla zacpat žaludek vepřovým ondrášem a hranolkama a taky jsem objevila krásu dvoudecových lahviček na víno. Stihla jsem si teda přes víkend zaplácat žaludek i lecčím jiným, ale radši se na to nebudu moc rozvzpomínat neboť začínám mít opět pocit plnosti. Nic pro dnešek to balim. Budu v učení pokračovat doma. Doufám, že to nedopadne jako včera, kdy jsem usoudila, že na stole je moc velký bordel a nevejde se tam počítač tudíž nemá smysl se do něčeho pouštět bo bez noťasu to nejde. Hlavně spoléhám na to, že dneska není v telce nic co by mě nemylosrdně upoutalo k posteli pod peřinu.